S391 20-235 17:38
Ari hypnotizovala ocelové dveře před sebou. Nesnáším čekání. Ještě pár minut, pak ucítila cuknutí a cvaknutí zámků, jak transportní modul dosedl. Koutek úst se jí zvedl do úšklebku. Zvládla bych to líp...automaty.. Dveře sykly a rozevřely se, odrazila se špičkami nohou a pomalu proplula do chodby před sebou. Je tu zima. Prolétávala známými chodbami za beztížného stavu, po paměti, byla tu tolikrát...Byla jsem vlastně někdy někde jinde? Jasně, že jo, ale tohle je doma. Dorazila na křižovatku, dvě chodby odbočovali a jedna mířila přímo vzhůru. Kašlu na kontrolu, rovnou se zapnu. "Planetárium..hybermed.." odříkávala si během stoupání nahlas, nakonec dorazila k průlezu ze zvláštního černého kovu. Pustila se madel chodby a okamžik visela volně ve vzduchu, pak uchopila obě křídla dveří průlezu a vystoupala do kulovitého prostoru z hladkého černého kovu s křeslem uprostřed. Vplula do křesla a začala si upínat bezpečnostní pásy, rychle, ve spěchu, těšila se. Pomalu holka, musíš to pořádně utáhnout. Přitáhla pásy obou nohou, dva na každé, pak šest na tělo, levou ruku a nakonec pravou..vzala konec pásu do zubů, prostrčila ruku okem, položila ji na opěradlo a trhnutím hlavy dotáhla poslední. Doufám, že to je dost. "Během manévrů hvězdoletu jakékoliv velikosti musí být pilot řádně upoután. Ve stavu připojení totiž nemůže vnímat okolní prostředí a své vlastní tělo a může se tak sám zranit." Poučka z příručky. Proč si jí sakra pamatuju doslova? Věděla dobře proč si jí pamatuje, při třetím letu si špatně ukotvila ruku a když se odpojila s hrůzou zjistila, že má zlomený nos a přeražený zub. Strávila devět hodin v hybermedu, než jí zub dal dohromady, nos ale svůj původní tvar už nikdy neměl.
Nakonec položila hlavu do opěradla, boky opěrky jí automaticky sevřely a na temeni ucítila studený kov neuro-transcieveru. Chvíli čekala až pomalu začala ztrácet cit v nohou a rukou, vidění jí temnělo a na okamžik necítila vůbec nic. Takhle vypadá smrt? Pak se vnímání vrátilo, rychle a překotně, skoro bolestivě. Cítila teplo nedaleké hvězdy na svém trupu, její gravitační tah a jemné lechtání slunečního větru. Slyšela šum reliktního mikrovlného pozadí, zadunění gravitační vlny, jak se kdesi ve vesmíru odehrála nějaká významná událost a vnímala chlad hmoty měsíce pod sebou. Skoro jako moře a pláž na Melpomené, zase se tam podívám. Ucítila pach kovu a otočila se za ním. V lodi zaševelily servomotory jak natáčeli senzory kýženým směrem. Uviděla jeden z recyklátorů, jak se líně šourá prostorem a míří k měsíci. Automaty, všude odporný automaty a přitom je potřebuju. Hlad jí poněkud překvapil. To nemáme zase palivo? V pohledu se jí zobrazil ukazatel nádrží a upozornění na vypnutý stav reaktoru, změnila ho na zapnutý a ucítila, jak se jí tělem rozlévá teplo, jako když si člověk přeleží ruku a pak do ní zase začne proudit krev. Pohledem našla planetu Kalliopé a vyrazila, automaty tisíců lodí ožili a následovaly jí, ze stínu měsíce Orfea se vynořil hvězdolet Atomová Zajda a její flotila. Jsem zpátky.