Atomová Zajda

  • S391 20-235 17:38


    Ari hypnotizovala ocelové dveře před sebou. Nesnáším čekání. Ještě pár minut, pak ucítila cuknutí a cvaknutí zámků, jak transportní modul dosedl. Koutek úst se jí zvedl do úšklebku. Zvládla bych to líp...automaty.. Dveře sykly a rozevřely se, odrazila se špičkami nohou a pomalu proplula do chodby před sebou. Je tu zima. Prolétávala známými chodbami za beztížného stavu, po paměti, byla tu tolikrát...Byla jsem vlastně někdy někde jinde? Jasně, že jo, ale tohle je doma. Dorazila na křižovatku, dvě chodby odbočovali a jedna mířila přímo vzhůru. Kašlu na kontrolu, rovnou se zapnu. "Planetárium..hybermed.." odříkávala si během stoupání nahlas, nakonec dorazila k průlezu ze zvláštního černého kovu. Pustila se madel chodby a okamžik visela volně ve vzduchu, pak uchopila obě křídla dveří průlezu a vystoupala do kulovitého prostoru z hladkého černého kovu s křeslem uprostřed. Vplula do křesla a začala si upínat bezpečnostní pásy, rychle, ve spěchu, těšila se. Pomalu holka, musíš to pořádně utáhnout. Přitáhla pásy obou nohou, dva na každé, pak šest na tělo, levou ruku a nakonec pravou..vzala konec pásu do zubů, prostrčila ruku okem, položila ji na opěradlo a trhnutím hlavy dotáhla poslední. Doufám, že to je dost. "Během manévrů hvězdoletu jakékoliv velikosti musí být pilot řádně upoután. Ve stavu připojení totiž nemůže vnímat okolní prostředí a své vlastní tělo a může se tak sám zranit." Poučka z příručky. Proč si jí sakra pamatuju doslova? Věděla dobře proč si jí pamatuje, při třetím letu si špatně ukotvila ruku a když se odpojila s hrůzou zjistila, že má zlomený nos a přeražený zub. Strávila devět hodin v hybermedu, než jí zub dal dohromady, nos ale svůj původní tvar už nikdy neměl.


    Nakonec položila hlavu do opěradla, boky opěrky jí automaticky sevřely a na temeni ucítila studený kov neuro-transcieveru. Chvíli čekala až pomalu začala ztrácet cit v nohou a rukou, vidění jí temnělo a na okamžik necítila vůbec nic. Takhle vypadá smrt? Pak se vnímání vrátilo, rychle a překotně, skoro bolestivě. Cítila teplo nedaleké hvězdy na svém trupu, její gravitační tah a jemné lechtání slunečního větru. Slyšela šum reliktního mikrovlného pozadí, zadunění gravitační vlny, jak se kdesi ve vesmíru odehrála nějaká významná událost a vnímala chlad hmoty měsíce pod sebou. Skoro jako moře a pláž na Melpomené, zase se tam podívám. Ucítila pach kovu a otočila se za ním. V lodi zaševelily servomotory jak natáčeli senzory kýženým směrem. Uviděla jeden z recyklátorů, jak se líně šourá prostorem a míří k měsíci. Automaty, všude odporný automaty a přitom je potřebuju. Hlad jí poněkud překvapil. To nemáme zase palivo? V pohledu se jí zobrazil ukazatel nádrží a upozornění na vypnutý stav reaktoru, změnila ho na zapnutý a ucítila, jak se jí tělem rozlévá teplo, jako když si člověk přeleží ruku a pak do ní zase začne proudit krev. Pohledem našla planetu Kalliopé a vyrazila, automaty tisíců lodí ožili a následovaly jí, ze stínu měsíce Orfea se vynořil hvězdolet Atomová Zajda a její flotila. Jsem zpátky.

    Woman-power-logo2.png

    [U-Clid]


    Pokud jsem tě nějakou záhadnou náhodou sestřelila věz,

    že tě sundala blbá blondýna, co si hodiny, minuty a sekundy převádí na kalkulačce.

  • nezmapovaná oblast 20-244 11:33

    Poryv větru zvedal prach a jemný písek a vrhal ho přímo proti Ari. Otřela si skleněnou přilbu a podívala se na ruku, špína okamžitě mizela, jak jí trávili nanoboti obleku, zůstávala právě jen na přilbě a staré kožené bundě, kterou přes oblek nosila. Nepotřebovala jí, nanooblek se hravě zvládal přizpůsobit téměř jakémukoliv prostředí, poradil si s teplotou, stínil radiaci, dokonce I některé zbraně a přitom byl tenký asi jako neopren. A mění barvy, když se mi zachce. A ta bunda se mi prostě líbí, tečka. Na vnitřní stranu přilby se promítali údaje ze sondy, která jí následovala, k nim přibylo slovo: Neefektivní. Pff.. stočila oči k symbolům v dolním rohu – komunikátor běžel, A.I. lodi poslouchá její myšlenky. Postupovala pomalu sondu metr za sebou vznášející se na plamíncích svých trysek, prodírali se troskami města bez známek života. Cesta se zvedala do svahu, údaje v přilbě hlásili 480 metrů k cíli, obě začali stoupat. V polovině kopce se zastavili, Ari lapala po dechu, posadila se na kus betonu a znovu prohlížela údaje v přilbě. Teda na 1,23g je to pěkná fuška. Potřebovala chvilku odpočinku, dala ruce za sebe, opřela se, zaklonila hlavu a nastavila tvář slunci. Chtěla se chvíli vyhřívat, ale tady to moc nešlo, místní hvězda nebyla žádným příjemným Géčkem, ale studené eMko, červený trpaslík, jakých je ve vesmíru většina. Zvedla hlavu a prohlížela si rozvaliny pod kopcem. Rozhodně to bylo kdysi město, nevypadá to jako základna automatů, určitě předhybermedovský, možná z Expanze? Do přilby se okamžitě začali promítat údaje o renesanci vědy na konci 22. století, následné expanzi lidstva do vesmíru, o vynálezu hybermedu, o vyhlazení pololidí nesmrtelnými a úpadku lidstva. Rychle vším listovala, encyklopedie jí nezajímali, hledala zápisky konkrétního autora a když je konečně našla, začetla se:

    Quote

    Bláhově se domníváme, že s hybermedem jsme porazili smrt. Ano, za cenu zdrojů, které by uživili miliony pololidí, můžeme svá těla udržovat nekonečně dlouho mladá. Nemusíme se bát nemocí a stáří, my nestárneme, ale naše mysli ano. Kolik z vás si pamatuje své činy před sto nebo dvěstě lety? Kolik z vás si pamatuje své zrození? A kolik z vás si pamatuje vyhlazení pololidí, miliardy miliard smrtí za naší nesmrtelnost? A čeho jsme tím dosáhli? Kolik nás zbylo ve vesmíru, tisíc? Možná méně. A jsme snad teď lepšími lidmi? Vždyť spolu nedokážeme ani komunikovat, nesneseme se a neumíme se podělit o své city, pouze se ženeme za dalšími zdroji jenž uživí naši nesmrtelnost, vraždíme se pro ně navzájem, jako zvířata v zápase o kus žrádla. A já nejsem zvíře.


    - Rian Sin, Akropola

    Nesmrtelný, který se rozhodl zemřít. A žil prý s pololidmi. A ve městě. Nevědomky se otřásla, pak se znovu zadívala na rozvaliny pod sebou. Jak se někdo může rozhodnout zemřít? Po přilbě se rozjeli další údaje, tentokrát o jejím zdraví, biorytmech. léčení depresí. Nemusíš mít strach. Usmála se. Je mi fajn. Údaje zmizely a vrátila se obvyklá data ze sondy. Kdyby to ale byla Akropola.. Po přilbě se rozjela další data. Samozřejmě, že není.

    Zvedla se zase na nohy a pokračovala dál do kopce, sonda za ní. Podle údajů zbývalo ještě 160 metrů, když jim cestu přehradila mohutná kovová vrata zapuštěná do kopce. „Proraž to“ řekla tentokrát bezděky nahlas a sonda se pustila okamžitě do práce. Z boků se jí vysunuly paprskomety a začali se prořezávat kovem, trvalo to jen chvíli a vstoupila do chodby. Tma jak za měsícem. Sonda za ní reagovala rozsvícením reflektoru, přední byl strohá betonová chodba s kabely u stropu, zem pokrývala slabá vrstva prachu, ne venkovního, tohle byl jemný prášek stárnoucího betonu. Na přilbu naskakovali údaje z analýz sondy společně se vzdáleností 66 metrů. Vypadá to dýchatelně, ale riskovat to nebudu. Postupovali, chodba byla prázdná, zbývalo 14 metrů. Po přilbě se rozběhla červená varování a dostala ránu do zad a druhou o zem chodby. Ze stropu se vyklopila hlaveň zbraně, ale to už Ari ležela na zemi sražená svou sondou, která se vrhla před ní, zbraň vystřelila paprsek, ten se na okamžik zbrzdil o štít sondy a pak se propálil kovem v jejím středu. Ve stejný okamžik šlehli paprsky sondy a zbraň se odpařila. Sonda jí zalehla, chvíli ještě fungovala, pak usoudila, že poškození je neopravitelné, zplihla a vypnula se. Ari jí odkulila stranou a podívala se na díru ve stropě, přes přilbu naskočil časový údaj 11s a odpočítával. Mělo mě to napadnout. Zkontrolovala bundu ani škrábnutí a promnula si rameno, v chodbě za ní to zasyčelo, další identická sonda dorazila. Sálalo z ní horko, jak prošla atmosférou, i když řídkou, rozsvítila reflektor a ozářila obyčejné kovové dveře. Ari otevřela, chodba byla širší a vyšší a slepá, vpravo byl výklenek s ovládací konzolí a stolkem, vlevo řada jedenácti mohutných kovových kvádrů. Datové centrum. Potřebuju zdroj. Sonda se protáhla okolo ní a zamířila ke konzoli. Z těla se jí uvolnilo rameno a jeho konec začal měnit tvar jak ho nanoboti přizpůsobovali, až zapadl do konektorů v konzoli, ta se rozsvítila, kovové kvádry zabzučely a ožili. Sonda žuchla na zem, vypnula své trysky, tohle bylo na její baterie příliš, údaje na přilbě Ari zmizeli, sonda je nemohla dodávat, soustředila veškerou energii na napájení datového centra, kopírování dat a vysílání na hvězdolet. Jediný údaj, který byl viditelný byla přibývající procenta kopírování. Nesnáším čekání. Chtěla se zabavit, bez asistence údajů ze sondy jazyku konzole nerozuměla, zaujala jí váza na stolku vedle. Byla původně asi bílá, zvedla jí. Tak těžká? Už jí chtěla dát do pouzdra na vzorky na opasku, když v ní něco zacinkalo, obrátila ji a do rukavice jí padl kruhový kus kovu s nápisem na vnitřní straně. Tohle už jsem někde viděla. Oba předměty uložila do pouzdra na vzorky a ve stejném okamžiku sonda dokončila kopírování, odpojila konektor a zhasla, na další provoz už energii neměla. Na přilbě naskočila navigace k východu a odpočet do přistání transportéru, vyrazila. Tma jí nevadila, navigace z hvězdoletu byla přesná a už se těšila, jak odsud vypadne. A když za pár minut stoupala v transportéru k Atomové Zajdě zamyslela se. Ani jsem jí nedala jméno. Podívala se znovu dolů na planetu. Málem jsem tu umřela, myslím, že Skoromrtvá je dobrý jméno. A zase se usmála.



    orbita nad Skoromrtvou 20-244 16:16

    Ari se vznášela v planetáriu v nitru Atomové Zajdy ..správně je to Místnost planetární kontroly.. uprostřed svítil hologram části vesmíru, okolo v prostoru rozházené různé další hologramy ekonomických a špionážních zpráv. Pohybem ruky zvětšila výseč hologramu, dívala se na tři planety a měsíc, část své državy. Nad planetami i měsícem červeně blikaly čtyři body - místa, kde byli zničeny formace cizích sond a od nich se táhly vypočtené trajektorie a zbíhaly se v jednom bodě, cizím měsíci. „He-fais-tos“ vyhláskovala nahlas jméno vládce měsíce. Nebyl to bůh na Zemi? Objevil se další hologram s texty o starořecké mytologii, četla je jen zběžně. Představila si velkého nahého muže s chocholatou přilbou a kladivem. Patetické..nesmrtelní si dávají jména podle bohů, jako by bohy byli. Pak se zastyděla, i její jméno odkazovalo na Selene, bohyni měsíce. Takže jsme vlastně rodina...ahoj brácho, tohle jsou moje planety, tak si zase zalez zpátky kovat...co to vlastně ková? Objevil se další hologram, tentokrát o kovářském řemesle. Kovat podkovy, ať je to cokoliv. Další hologram s popisem podkov a koně, rovnou ho zahodila. To je fuk, musím se vrátit. Rukama opět zmenšila výseč, prohlédla pár zpráv a většinu zahodila, žádná další nebyla nijak zvlášť zajímavá. Prsty vybrala pár transportérů nastavila náklad a vyslala je k cílům, zkontrolovala stavy skladišť a produkci automatů v hangárech, pak mávnutím ruky hologram vypnula. Už se chtěla vydat do koule pilota, když rukou zavadila o pouzdro na opasku. Málem bych na vás zapomněla. Vyplula z planetária a soustavou chodeb dorazila až do gigantické haly, do které by se bez problémů vešel Ničitel. Uvnitř se vznášel dutý válec pokrytý na vnitřní i vnější straně spoustou dvířek s malým červeným světýlkem, v něm další dutý válec, o něco menší a v něm další, až nakonec zbývala několik kilometrů dlouhá chodba uprostřed všech válců. Odrazila se, napřáhla ruce před sebe a letěla chodbou okolo tisíců dvířek až dorazila k místu, kde dvířka nesvítila, chytla se jich a zastavila pohyb. Otevřela prvně jedny a vložila do pouzdra uvnitř vázu ze Skoromrtvé, pak druhé, dovnitř dala kovový kroužek. Zaklapla oboje dvířka, na obou se rozsvítilo malé červené světlo a otočila se k návratu a cukla sebou. Fuj sem se tě lekla! Před ní se vznášel automat s několika rameny. Nečum a uhni, chtěla jsem je uložit sama. Automat se otočil a poslušně odplouval chodbou. Chvíli se ještě vznášela v chodbě, pak vyrazila k východu a když se za ní zavřeli vstupní dveře, spojil se na nich složený nápis: Galerie vzpomínek.


    orbita nad Skoromrtvou 20-244 17:02

    Atomová Zajda byla připravená k odletu, automaty expediční letky už kroužili kolem ní, Ari seděla bezvládně v křesle pilotní koule, její mysl teď byla hvězdoletem. Reaktor uvnitř lodi běžel na minimální výkon, loď dobíjela baterie ze záře místního červeného trpaslíka. Škoda paliva, když tu mám hvězdu, která mi dá energii zadarmo. Přepadla jí dávná vzpomínka na černovlasého muže.

    Lidstvo hledalo během svého vývoje různé zdroje energie, pokusy a omyly, až nakonec zjistilo, že není nic výhodnějšího, než zdroj, který vesmír už zná dávno, jaderná fúze“ vykládal „energie hvězd, kterou si buď můžeš vzít nebo si stvoříš vlastní hvězdu uvnitř fúzního reaktoru.“

    Ale obojí čerpá palivo.“ konstatovala.

    Ano, z hmoty, z vodíku a ten je ve vesmíru skoro všude.“ odpověděl a pokračoval „ostatně, s hmotou a energií je to tak, že jedno je druhým a naopak, můžeš libovolně měnit hmotu na energii a zpět, záleží jen na způsobu. Proto můžeme cestovat vesmírem, pomocí ohýbání prostoru. Tak jako ho ohýbá hmota, dá se podobně ohnout pomocí energie.“

    Gravitonová technologie. A hyperpohon.“

    Ano.“

    Když je to tak jednoduché..“

    Není to jednoduché, je to energeticky nesmírně náročné a..“

    Dobře, ale sám jsi řekl, že energie je všude spousta, teda vodíku.“

    Ano.“

    Takže to jednoduché je, proč si třeba neuděláme v lodi umělé gravitační pole? Nebo proč mi někdo neudělá antigravitační podprdu?“

    Ve velkých měřítkách to funguje mnohem snadněji než v malých..“ chvilku mlčel a díval se na ní „..i když, těžko říct, jestli jsou tohle malá nebo velká měřítka..“

    Pitomče!“ ale smála se.

    Ze vzpomínání ji vytrhl pach kovu a polymerů na okraji zorného pole senzorů Atomové Zajdy. Upřela na ně pohled, bojové automaty, bez jakékoliv identifikace a v žalostném stavu. Roninové? Reaktor uvnitř lodi se rozběhl na plno, ucítila náboj štítu na povrchu lodi a vyrazila.

    Woman-power-logo2.png

    [U-Clid]


    Pokud jsem tě nějakou záhadnou náhodou sestřelila věz,

    že tě sundala blbá blondýna, co si hodiny, minuty a sekundy převádí na kalkulačce.